Těžba zlata v historii českých zemí

RNDr. Petr Morávek

Historická těžba zlata na území České republiky byla významná ve dvou obdobích: ve starověku v období keltského osídlení ve 2. - 1. století př. Kr. s produkcí cca 40 t (z rozsypů) a ve středověku ve 12. - 14. století s produkcí cca 48 t (převážně z primárních ložisek). Ve 20. století těžba zlata z historických ložisek dosáhla 9 t, s výjimkou zlatodolu Roudný však nebyla ekonomicky významná.

Snad žádný kov nevyvolával na území dnešní České republiky tolik rozporuplných údajů a zpráv, nadějí a pádů, glorifikace a zatracování jako zlato - od nejstarší historie až po nedávnou minulost. Ostatně tak tomu bylo nejen u nás, Aura sacra fames - prokletí zlaté horečky - provázelo celé dějiny lidstva. A jak už to bývá, období prosperity zlatého snažení tvořila často jen zlomek dlouhých období jejího živoření. Možná že dnes, tedy v době, kdy cena zlata na světových trzích je na trvalém vzestupu a při turbulencích světové ekonomiky zlato opětovně získává svoji hodnotu jako investiční jistota, bude vhodné si připomenout úlohu jeho domácí produkce v historii našeho státu. Nechceme při tom zůstat u prostého výčtu produkce jednotlivých oblastí a historických období, ale tyto údaje zařadit do širšího kontextu.

Ve více než dvoutisícileté historii území dnešní České republiky k významnější produkci zlata došlo ve třech obdobích: v období keltského osídlení ve 2. a 1. století př. Kr., v období konsolidace a prosperity českého království ve 12. – 14. století a ve 20. století. Charakter přírodních zdrojů zlata, způsoby jeho získávání a význam pro hospodářský vývoj té které doby byly rozdílné v závislosti na vydatnosti zdrojů a stupně technického pokroku. Čechy, Morava a Slezsko byly v dávných dobách přičleňovány mezi legendární evropské země zlata [4], avšak s výjimkou keltského osídlení (o kterém nás však informují pouze archeologické výzkumy) musíme konstatovat, že vydatnost našich zdrojů tohoto žlutého kovu nepostačovala na dlouhodobé krytí potřeb, takže jeho nedostatek musel být nahrazován dovozem. Přesto, byť jen v časově omezených obdobích, těžba zlata na našem území nebyla bezvýznamná, a to i z evropského hlediska, ať už výší produkce nebo použitými technologiemi.

Nejstarší nálezy zlatých předmětů ve východních Čechách vrací historii zlata až do šerosvitu našich dějin. Nevíme také, zda to byli až Keltové, kteří jako první začali zlato na našem území získávat a zpracovávat; archeologické nálezy naznačují možnost rýžování zlata na lokalitě Klínec u Prahy již v 6. – 5. století př. Kr. [3]. Skutečný rozmach produkce zlata u nás však představuje až doba keltského osídlení ve 2. - 1. století př. Kr.; z této doby pochází nejvíce archeologických zlatých nálezů - vedle nejznámějších zlatých mincí „duhovek“ to byly četné kroužky, drátky, spirály aj. Na území Čech je evidováno 208 nalezišť keltských „duhovek“, jejich nález u Podmokel na Berounsku z roku 1771 obsahoval cca 50 kg zlata. Vysoká ryzost zlata „českých duhovek“ odpovídá složení přírodního zlata, získávaného rýžováním náplavů a ukazuje na jeho původ z domácí produkce. Naopak zlato keltských mincí z Bavorska s vysokými obsahy stříbra a mědi neodpovídá přírodnímu zlatu tamních nalezišť a naznačuje možnost jeho získávání dovozem, pravděpodobně z Balkánu [2].

Keltové rýžovali zlato ve vodotečích jižních a středních Čech, pravděpodobně i v západních Čechách, na Českomoravské vrchovině a ve Slezsku. Na rozdíl od četnosti archeologických nálezů zlatých předmětů tohoto období, z přírodních pozůstatků rýžovišť existuje jen velmi málo přímých dokladů keltského stáří. Skutečnost, že převážná část nálezů učiněných při archeologickém výzkumu rýžovišť pochází ze středověku, se vhledem k obnově rýžování zlata Slovany pravděpodobně již před koncem 1. tisíciletí zdá být přirozená. Rozsah rýžovišť, který koncem 19. století v Čechách (75 km2) a ve Slezsku (20 km2) dokumentoval Pošepný [8], vzhledem k pozdějším aplanacím nelze v současné době upřesnit. Odhady celkové produkce z rýžovišť se však liší podle předpokládaných obsahů zlata v rozmezí 22,5-225 t. Podle výsledků pokusného rýžování, uskutečněného na Otavě v 1. polovině 20. století, obsah zlata historických rýžovišť mohl dosahovat 0,2 až 0,3 g/m3, tomu by odpovídala i produkce 37-56 t zlata, z toho převážná část byla pravděpodobně získána v keltském období [5]. J. Majer považuje za reálnou produkci rýžovišť ve výši cca 40 t [4].

Obr. 1: Stříbrné pečetidlo královského zlatohorního města Jílového z doby Karla IV. (otisk). Nápis v mezikruží: SIGILLIUM : CIVITAS : IN EYLAW

Hospodářský vzestup českého státu za panování Přemyslovců byl spjatý s rozvojem těžby drahých kovů. Přírodopisec a filozof Albertus Magnus v roce 1250 zaznamenal: „Když všechna království světa zlatem vyschla, jedině Čechy za našich časů je zlatem úrodně zavlažily“. A pravděpodobnost domácích zdrojů zlata četných šperků Velkomoravské říše naznačuje, že naše středověká historie zlata je možná o několik století ještě starší. Jako nejvýznamnější období hlubinné těžby drahých kovů v Čechách je obecně považováno 13. a 14. století, zejména období panování Lucemburků [1, 4]. Vedle bezesporné hlavní úlohy stříbra to byla také domácí produkce zlata, která významně přispěla jak při výstavbě Prahy jako sídelního města krále a za Karla VI. i celé Svaté říše římské (připomeňme Jana Rotleva, jílovského těžaře a člena pražské patricijské rodiny, stavitele budovy pozdějšího Klementina), tak pro rozmach umění (pravděpodobný jílovský zdroj zlata pro Svatováclavskou korunu českých králů) a mezinárodního obchodu (ražba zlatých mincí zavedená Janem Lucemburským v roce 1325). Tento rozvoj těžby zlata u nás se udál v období jeho nedostatku v tehdejším světě, kdy k poklesu produkce došlo mezi dvěma dlouhodobými „zlatými boomy“ - prvním, starověkým, v období dvou tisíciletí př. Kr. (Egypt, Núbie, Přední Asie aj.) a druhým, novověkým, který začal po objevení Ameriky a má stoupající trend až do současnosti. Období 8. – 15. století z hlediska zlata v Evropě nazývají Mullen a Parrish [7] „období temným“. S nedostatkem zlata ve 14. století souviselo i zvýšení jeho kurzu ke stříbru z po staletí ustáleného 1:10 až na 1:25 (1335). V tomto období těžba zlata na našem území kulminovala.

Písemné prameny z té doby mají pouze zlomkovitý charakter, takže výtěžky z jednotlivých revírů je možné posuzovat jen podle nepřímých údajů. V roce 1337 bylo zmiňováno 25 českých zlatonosných oblastí jako zvlášť produktivních. Většina historiků se shoduje v názoru, že nejvýznamnější středověká těžba zlata byla v jílovském revíru: o tom svědčí nejen záznam z roku 1344, umožňující odhad roční produkce na 65 kg zlata, ale zejména rozsah a hloubka vydobytých prostor, zjišťovaných při průzkumu ve 20. století - středověké dobývky na Šlojířské žíle v délce až 1 km dosahovaly do hloubky přes 200 m. Celková tehdejší těžba zlata revíru je odhadována na 10 t [6]. Většina historiků se také shoduje, že v období prosperity středověká produkce hlavních českých zlatodolů mohla dosáhnout 100-200 kg/rok, za celé období cca 48 t [4]. Podle J.-J. Bache (1982) zlato v té době těžené v Čechách odpovídalo cca 6 % jeho středověké evropské produkce.

Vydatnost naší tehdejší produkce zlata neměla na rozdíl od stříbra dlouhodobého trvání - nedostatek zlata způsobený vyčerpáním ložisek intenzivní těžbou a jejími obtížemi ve velkých hloubkách se projevil již před koncem 14. století, husitské války dílo zkázy dokonaly. Přes četné pokusy o obnovu těžby v 15. - 19. století výsledkem byl zisk 1,2 t zlata, v minulosti nejvýznamnějším jílovském revíru necelých 300 kg. Významnějších úspěchů bylo koncem tohoto období dosaženo na ložisku Roudný u Vlašimi (112 kg) a v krásnohorsko-milešovském revíru (370 kg), kde zlato bylo získáváno jako vedlejší produkt těžby antimonu.

Počátek 20. století znamenal pro zlatorudné hornictví slibný začátek. Novodobý zájem o ložisko Roudný, podnícený výsledky otvírkových prací koncem 19. století, vedl skupinu anglických podnikatelů k výstavbě nejvýznamnějšího zlatodolu tehdejšího Rakouska-Uherska, který se moderním způsobem těžby a úpravy stal významným i v evropském měřítku [10]. Důlní práce tu na 16 patrech dosáhly hloubky 450 m. Zlatodůl Roudný v letech 1904 až 1930 vytěžil 664 kt rudniny s obsahy okolo 10 g/t a vyrobil 5 770 kg ryzího zlata.

Počátkem 20. století hrabě A. Sylva-Tarrouca báňsky podnikal v okolí Libčic u Nového Knína a Borotic, ovšem s nevalným ziskem necelých 25 kg zlata. Na svoji dobu moderní libčický zlatodůl včetně úpravny se stal příkladem nevyváženosti investice k rozsahu ložiska. V letech 1940 – 1944 tu těžbu obnovila německá společnost, která po zpracování rudniny v Německu získala 51,5 kg zlata. V první třetině 20. století bylo cca 300 kg zlata získáno jako vedlejší produkt při hutnění koncentrátů stříbrných a polymetalických rud příbramského revíru [5].

Obr. 2: Celkový pohled na zlatodůl Roudný v roce 1930 - archiv V. Zemka

Hlad po zlatu v neklidné době první poloviny 20. století vedl nově vzniklý československý stát i soukromé podnikatele k báňské otvírce řady historických revírů (kašperskohorský, novoknínský, jílovský, bělčicko-kasejovický aj.), zájem se obracel i na rýžoviště u Strakonic. Tyto práce zintenzivněly po roce 1945 v souvislosti se snahou státu o surovinou soběstačnost. Průzkum hlubších částí dříve těžených ložisek (Roudný, Libčice, Zlaté Hory, Krásná Hora) však k obnově těžby zlata nevedl, ostatně práce v Jeseníkách se orientovaly na polymetalické rudy a na Krásnohorsku na rudy antimonu. Rozsáhlý báňský průzkum, uskutečněný v jílovském revíru v letech 1938 – 68 zjistil vysoký stupeň středověkého vydobytí hlavních žil a přes ověření kvalitních bloků na dole Pepř s obsahy zlata cca 10 g/t nezajistil dostatečné množství zásob pro provoz nově postavené úpravny. Těžba v letech 1958 – 68 byla proto po vydobytí kvalitních žilných zásob orientována na bohulibské žilníky s obsahy zlata cca 3 g/t, což však vedlo ke zvyšování ztrátovosti a ukončení těžby v roce 1968. Celková produkce zlata tohoto období dosáhla 1,1 t [6]. Rozsáhlý povrchový a báňský průzkum provedený v posledních letech sice ověřil značná množství rud žilníkového typu, jejich těžba při tehdejší nízké ceně zlata (1,1 USD/1 g) by však byla vysoce ztrátová. Deset let poté světová cena zlata vzrostla až na 27 USD/1 g, jílovský důlní závod byl ale v té době již nenávratně likvidován.

Obr. 3: Celkový pohled na důl Pepř a úpravnu v jílovském revíru (1968) - foto P. Morávek

V 80. a 90. letech 20. století byl uskutečňován útlumový program rudného hornictví, které jako celek bylo vysoce ztrátové a neumožňovalo ekonomickou těžbu ložisek v podmínkách tržního hospodářství. Jako součást útlumového programu byla v letech 1989 – 1994 uskutečněna výběrová těžba „zlatého sloupu“ na ložisku polymetalických rud ve Zlatých Horách v Jeseníkách, která poskytla 1,2 t zlata [9]. V letech 1986 – 92 byla také uskutečněna těžba vybraných bloků na ložisku Krásná Hora n. Vlt., jejím výsledkem byla produkce 0,4 t zlata. Zlato z obou ložisek bylo získáváno louhováním úpravárenských koncentrátů v zahraničí.

Těžba zlata na území České republiky ve 20. století dosáhla necelých 9 t. V porovnání s předchozím obdobím téměř čtyř století sice znamenala pozitivní obrat, avšak její přínos pro domácí spotřebu zlata byl nepatrný - například produkce jílovského revíru v 60. letech ji mohla zajistit z pouhých 2,5 %. Významnějším přínosem tak bylo pouze zlato z roudenského ložiska v 1. třetině století. Devět tun zlata získaných z českých zlatodolů za celé 20. století odpovídalo necelé 0,1 % jeho evropské produkce. Od roku 1994 se zlato u nás netěží a veškerá jeho spotřeba ve výši 4-5 t/rok je zajišťována recyklací a dovozem.

Celkové množství zlata získaného ve více než dvoutisícileté historii jeho těžby na území Čech, Moravy a Slezska lze odhadnout na cca 100 t, z toho téměř polovina připadá na zlato rozsypů, získávané převážně ve starověku, a druhá polovina na zlato z hlubinné těžby primárních ložisek, s nejvýraznější produkcí ve středověku. Novověká těžba zlata z historických ložisek, s výjimkou roudenského, nebyla ekonomicky významná.

Literatura

  1. [1] KOŘAN, J. : Sláva a pád starého českého rudného hornictví. - 1988, Příbram.
  2. [2] LEHRBERGER, G., FRIDRICH, J., GEBHART, R., HRALA, J. (eds.): Das prähistorische Gold in Bayern, Böhmen und Mähren. - Památky archeologické, Supplementum 7, 1997, Praha.
  3. [3] LITOCHLEB, J., SEJKORA, J., PALATÝ, T., ŠIMON, M.: Těžba zlatonosných rozsypů v jižním okolí Prahy. - In: Stříbrná Jihlava 2007, Archaia Brno, o.p.s, Muzeum Vysočiny, p.o., Jihlava.
  4. [4] MAJER, J.: Po kovonosných stezkách dějin Československa. - Hornická Příbram ve vědě a technice, 1991, Příbram.
  5. [5] MORÁVEK, P. et. al.: Zlato v Českém masivu. - Český geologický ústav, 1992, Praha.
  6. [6] MORÁVEK, P., LITOCHLEB, J. : Jílovské zlaté doly. - Regionální muzeum Jílové u Prahy, 2002, Jílové u Prahy.
  7. [7] MULLEN, T. V., PARRISH, I. S.: Short history of man and gold. - Mining Engeniering, January 1980, Chicago.
  8. [8] POŠEPNÝ, F.: Das Goldvorkommen Böhmens und der Nachbarländer. - Archiv prakt. Geol., 2, 1895, Freiberg.
  9. [9] VEČEŘA, J.: Historická produkce zlata zlatohorského rudního revíru. In: Pecina,V., Večeřa, J. (eds..): Sborník Zlatohorský rudní revír (minulost, současnost, budoucnost). - Česká geologická služba Jeseník, 2004, Jeseník.
  10. [10] ZEMEK, V.: Zlatodůl Roudný u Vlašimi. - ČSOP, 2001, Vlašim