Jsem ražen z českého kovu

Nejen lidé a jejich klenoty, ale i mince a medaile mají svoje příběhy - dobu a podmínky vzniku, zdroje kovů, ze kterých byly raženy, a způsoby užití. Pozastavme se u příběhů jejich zdrojů.

RNDr. Petr Morávek

Historické mince a medaile ražené z českého zlata: keltské statéry ("duhovky"), dukáty ze 14., 16. a 18. století, dukát sv. Prokopa ražený v roce 1928 při příležitosti 10. výročí vzniku samostatného státu. Možnost ražby podobných dukátů s textem JSEM RAŽEN Z ČESKÉHO KOVU při příležitosti blížícího se 100. výročí vzniku českého státu.

Obr. 1: Zlato z ložiska Zlaté Hory v Jeseníkách (skutečná velikost 6 mm)

U kovů jako měď, nikl, mosaz nebo hliník po jejich původu většinou nepátráme - jde přece o obecné kovy. Naopak u šlechticů mezi kovy, jako jsou stříbro a zlato, jejich původ může napovídat o hmotné a kulturní úrovni té které doby a té které země. V dnešním globalizovaném světě je zdroj těchto drahých kovů pro ražbu mincí většinou těžko dohledatelný, ale ne vždy a všude tomu tak bylo - a nemusí tomu tak být ani v budoucnu. Jednou ze základních hnacích sil hospodářského života a politické moci českého státu již od panování Přemyslovců bylo stříbro. A bylo to stříbro, ze kterého byly již od 10. století raženy denáry, poté ve 14.-15. století pražské groše a v 16. století jáchymovské tolary, uznávané v celé Evropě. Bohaté zdroje v podzemí jihlavského, kutnohorského, jáchymovského revíru i jinde obsahovaly dostatek stříbra pro ražby kvalitních mincí. Historické zdroje dalšího drahého kovu - zlata - nebyly na našem území tak vydatné, přesto však v několika obdobích umožnily ražbu zlatých mincí a medailí, které vzhledem ke stálé hodnotě kovu byly jako prestižní vysoce ceněny a používány nejen při zahraničních obchodních stycích, ale často i ukládány jako jistota pro budoucnost.

Hrdý nápis JSEM RAŽEN Z ČESKÉHO KOVU mají Svatoprokopské dukátové medaile, ražené v roce 1928 při příležitosti desátého výročí založení Československé republiky. Autorem jejich návrhu byl Otakar Španiel. Raženy byly ze zlata ryzosti 986/1000 jako dvoudukát o hmotnosti 6,96 gramu a čtyřdukát o hmotnosti 13,96 gramu. Zlato na jejich ražbu poskytl zlatodůl Roudný u Vlašimi, od počátku 20. století provozovaný anglickou společností pánů Sugdena, Fischera a Guittona de St. Quentin. Roudný byl v té době nejen jediným významným producentem zlata na našem území, ale i nejmoderněji vybaveným zlatodolem v Evropě. V letech 1904 - 1930 z něho vyšlo 5770 kilogramů ryzího zlata, tedy více než polovina zlata získaného na území našeho státu po celé 20. století. Později ražené zlaté mince nebo medaile, ať už prvorepublikové Svatováclavské dukáty nebo pamětní mince a medaile z posledního období - jako třeba mince Koruna česká (1995), sada mincí Karla IV. (1998-1999), medaile Kulturní památky technického dědictví (2006-2010) aj. byly raženy z komerčně získaného zlata blíže neznámé provenience. Svatoprokopské dukátové medaile z roku 1928 tak byly poslední ražené z českého zlata.

Obr. 2: Svatoprokopská dukátová medaile, ražená podle návrhu Otakara Španiela v roce 1928 při příležitosti desátého výroční vzniku Československé republiky Zdroj: zlaté-mince

Za prvními mincemi raženými z českého zlata se musíme vrátit zpět o více než dvě tisíciletí, do doby keltského osídlení. Od Keltů, kteří pravděpodobně byli prvními trvale usídlenými obyvateli našeho území, také pochází jeho jméno Boiohaemum, a to zejména od kmene Bójů; z toho vzniklo latinské Bohemia a německé Böhmen ještě před příchodem našeho legendárního slovanského Praotce Čecha.

Období keltského osídlení mělo pro území dnešních Čech neobyčejný význam v hospodářském i kulturním směru - a byli to Keltové, kteří tu jako první získávali zlato rýžováním potočních a říčních náplavů. Nezískali ho málo, podle odhadů historiků několik desítek tun. Zlato používali ke zhotovování ozdobných šperků i ražbu zlatých mincí - statérů, později nazývaných „duhovky“. Po mnoha stoletích je lidé nalézali jako blyštivé plíšky na polích po dešti a jejich vznik spojovali s duhou, která se dotkne země. Byly nacházeny o různých velikostech a hmotnostech: od 8 gramů o průměru 18-20 mm až po jejich díly - třetinky, osminky a čtyřiadvacetinky. Mincování zlata Kelty bylo prokázáno archeologickými nálezy tyglíků a hliněných tavicích destiček na zhotovování mincovních střížků s dochovanými zbytky kovového zlata - nejvýznamnější pocházejí z výzkumu oppida na Závisti u Prahy, zlato bylo mincováno i u Stradonic na Berounsku.

První mince z českého zlata

Obr. 3: Městské pečetidlo Královského horního města Jílového, uděleného mu Karlem IV. v roce 1350: v mezikruží nápis SIGILLUM : CIVITAS : IN EYLAW, písmeno K na hrudi dvojocasového lva je iniciála panovníkova jména

Analytickým šetřením zlatých předmětů a přírodního zlata se podařilo vymezit původ zlata, které Keltové používali. Složení nálezů z Čech odpovídá přírodnímu zlatu a je tedy pravděpodobné, že bójští Keltové razili svoje „duhovky“ z neslitého říčního zlata. Naopak složení většiny keltských statérů z Bavorska s vysokým podílem stříbra a mědi se odlišuje od přírodního zlata a naznačuje, že tyto mince byly raženy ze slitin importovaných z východní Evropy nebo Malé Asie.

Nejvýznamnější kapitolou využívání českého zlata pro ražbu mincí bylo období panování Lucemburků. Ve 13. a 14. století vrcholila hlubinná těžba zlata v mnoha zlatonosných revírech (jílovském, kašperskohorském, krásnohorském, knínském aj.), České království bylo tehdy považováno za jednu z hlavních produkčních oblastí zlata v Evropě. Ražbu zlatých mincí podle italského vzoru - florénů - zahájil v roce 1325 jako první ve střední Evropě král Jan Lucemburský. Další zlaté mince - dukáty - byly raženy v následném období panování Karla IV. a Václava IV. a staly se prestižním platidlem zahraničních obchodů. Intenzivní těžba v hloubkách až přes 200 m a s tím související technické obtíže dolování způsobily již koncem 14. století nedostatek zlata, konec jeho výnosné těžby přivodily husitské bouře ve 20. letech 15. století. Celkové množství tehdy získaného zlata je odhadováno na 30 tun. V několika střediscích středověké těžby se dochovaly budovy zvané „Mince“ - nešlo však o mincovny, ale o sídla královských horních úřadů, které vykupovaly zlato od těžařů a odváděly královské komoře v Praze. Při ražbě lucemburských dukátů tak docházelo k míšení zlata z různých revírů, jeho český původ byl však nezpochybnitelný.

Obr. 4: Zlato z Křížové žíly na dole Pepř v jílovském revíru (skutečná velikost 14x6 mm)

Zatímco zdroje zlata v Čechách intenzivní středověkou těžbou postupně vysychaly, ve Slezsku jeho těžba v Cukmantlu (dnes Zlaté Hory) pokračovala po celé 16. století. Díky těmto zlatým dolům měli vratislavští biskupové a niská knížata potřebný zdroj pro ražbu dukátů - na základě privilegia císaře Maxmiliána ji v roce 1511 zahájil biskup Jan Turzo: na jedné straně mince byla postava sv. Jana Křtitele, na druhé straně znak biskupa. Vzestup dolování slezského zlata vrcholil za biskupa Baltazara z Promic, v roce 1543 v Cukmantlu sídlili dva mincmistři s právem mincovat vytěžené zlato. Objem ražeb byl ovšem malý, mince z nich vzešlé jsou vzácné. Po třicetileté válce byla příležitostná ražba dukátů přenesena do polské Nise, zlato však již pocházelo z různých nejmenovaných zdrojů.

Další dukáty ze zlata získaného při obnově dolování v jílovském revíru byly raženy v první polovině 18. století. První byla pamětní medaile z roku 1710 na počest úspěšného díla sv. Michala u řeky Sázavy. V následujících letech až do roku 1727 pokračovala ražba zlatých dukátů, dvoudukátů i pětidukátů se stojící postavou císaře na líci mincí a charakteristickým znakem na jejích rubu: na zářícím slunci (symbolem zlata) stojící sova (německy Eule, což bylo tehdejší německé jméno města Jílové). Byly raženy jako výtěžkové s oslavou patrona horníků sv. Jana Nepomuckého (který z oblak žehnal jílovské krajině) a nápisy HOC PATROCINIO RESTAVRATVR (za této ochrany se obnovuje) nebo HIS AVSPICYS RESTAVRATVR (znovuzřízeno pod jeho ochranou). Poslední jílovské dukáty byly raženy v letech 1750-1751 na paměť Josefa Viléma Arnošta z Fürstenbergu, který v Jílovém doloval: na jejich líci již nebyla postava císaře, ale busta knížete, na rubu fürstenbergský znak a pod ním co jiného než sova.

Obr. 5: Jílovský dukát Karla VI. z roku 1713 Charakteristickými znaky ražeb dukátů z jílovského zlata jsou vyobrazení sovy (v němčině /die/ Eule, což je starý německý název Jílového) a slunce (symbol zlata)

S knížetem Karlem Egonem Fürstenbergem je spjata ne zrovna košer historie mincování zlata v letech 1771-1772. U obce Podmokly na Křivoklátsku, které patřilo knížeti, místní občané nalezli v hlíně po dešti ve stráni nad potokem Vystrčilka množství zakulacených žlutých plíšků s podivnými obrazci - ukázalo se, že jde o zlaté „duhovky“, které tu zanechali Keltové před téměř dvěma tisíciletími. Podmokelský bájný poklad obsahoval na sedm tisíc mincí o celkové hmotnosti kolem 50 kilogramů. Jen velmi malá část zůstala v rukách nálezců nebo se dostala do muzejních sbírek, knížecí biřici se postarali o jejich shromáždění a odevzdání knížeti. Ten je v pražské mincovně nechal přetavit a z takto získaného zlata bylo v roce 1771 raženo přes sedm tisíc dukátů Marie Terezie a v roce 1772 pět tisíc dukátů s poprsím a erbem knížete. I tyto dukáty jsou tedy z českého zlata, původně ale mincovaného v dávné minulosti - jejich cena je však pouhým zlomkem historické hodnoty původních „duhovek“.

Historie ražby dukátů a mincí z českého zlata zatím nemá pokračování - ale mohla by mít. Geologové zjistili, že podzemí Českého masivu skrývá okolo čtyř set tun zlata, které nejsou využívány. A tak, jako byla v roce 1928 ražená dukátová medaile u příležitosti 10. výročí vzniku samostatného státu, ražba podobné dukátové medaile s textem JSEM RAŽEN Z ČESKÉHO KOVU by jistě byla důstojným počinem k blížícímu se 100. výročí. Pro její ražbu by postačil pouhý zlomek zlata dosud ukrytého v podzemí.